Nové trendy v péči o nezletilé děti

V souvislosti s rozvodovým řízením rodičů s nezletilými dětmi se mi dostala do ruky pozvánka Okresního soudu v Litoměřicích k „edukaci rodičů“ na termín předcházející samotnému ústnímu jednání soudu. Píše se tu:

„Účelem edukace je předání podstatných a ucelených informací rodičům zahrnujícím mimo jiné vliv

rozpadu jejich vztahu na osobnost dítěte, jeho prožívání a celkové rodinné vztahy. Rodiče obdrží informace o způsobu prožívání rodičovského konfliktu dítětem i jeho nutném a přiměřeně věku vhodném zapojení do rozhodování o uspořádání svých budoucích vztahů. Dále budou seznámeni

s možnostmi úpravy poměrů k nezletilým dětem, budou jim poskytnuty obecné informace o způsobu určování odpovídajícího výživného, rodičovské odpovědnosti, formách péče, procesu či principech soudního rozhodování. Získají tak relevantní informace, které jim napomohou se lépe zorientovat v celém soudním řízení, vyvrátit některé všeobecně rozšířené mýty a polopravdy, jež ohledně rozhodování o péči, výživném, styku a dalších otázkách panují, a navýšit kompetenci rodičů tak, aby o budoucím uspořádání života svého dítěte rozhodovali v jeho nejlepším zájmu. Upozorňujeme Vás, že edukaci není možné absolvovat v zastoupení, je třeba Vaše osobní účast. Edukace probíhá bez účasti dětí a trvá přibližně jednu hodinu.“

I když zrovna v tomto případě zatím nehrozí mezi rodiči neřešitelný konflikt, ten se může vždy rozhořet a je třeba mu předcházet už v zárodku. Proto některé české soudy začaly uplatňovat takzvanou cochemskou praxi. Tehdejší předseda Okresního soudu v Novém Jičíně, který s ní v roce 2016 přišel jako první, prohlásil, že jeho soud zkrátka nerozhodne, dokud se rodiče napřed neformálně nedohodnou. Wikipedie uvádí, že cochemská praxe vznikla roku 1992 v kraji Cochem – Zell v německé spolkové zemi Porýní-Falc a postupně se rozšířila do dalších spolkových zemí, Británie, skandinávských zemí a třeba až do Japonska. Znamená spolupráci všech profesí a institucí, účastnících se rozvodového řízení. Všichni účastníci sporu, právní zástupci, odbory péče o děti, soud a soudní znalci se snaží rodiče dovést k dohodě na péči o jejich děti, kterou rodiče sami nebo s jejich pomocí sestaví, oba ji akceptují a následně dodržují. Sledují přitom jediný cíl, kterým je skutečné dobro dítěte a jeho právo na oba rodiče.

V dohledné době, snad už od ledna 2025, se má změnit občanský zákoník v části týkající se mimo jiné výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství. Návrh škrtá celé dosavadní znění § 907, který rozlišuje péči jednoho z rodičů, střídavou péči a společnou péči, a má znít takto:

(1) Dohodnou-li se na tom rodiče, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou rodičů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich.

(2) Nerozhodne-li soud podle odstavce 1, určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, a to s uvážením zájmu dítěte.

(3) Je-li to nutné v zájmu dítěte, může soud určit podmínky péče rodiče o dítě, zejména místo, kde smí či nesmí rodič o dítě pečovat, nebo osoby, které smějí, popřípadě nesmějí být při péči přítomny.

(4) Je-li to nutné v zájmu dítěte, může soud upravit nepřímý styk rodiče s dítětem nebo právo rodiče na informace o dítěti po dobu, po kterou o dítě pečuje druhý rodič, popřípadě určit i podmínky tohoto styku.

Podle šedé teorie tak mají být oba rodiče považováni za rovnocenně pečující. Jak to ale bude ve skutečnosti v zelené praxi života, ať již cochemské či necochemské, se ještě ukáže.

Postižení odměny osoby poskytující pomoc příjemci příspěvku na péči

může nastat, když má o peníze z této odměny zájem někdo třetí. Mohou to být věřitelé v insolvenčním řízení, bývalý partner kvůli výživnému na dítě nebo finanční úřad.

Samotný příspěvek na péči samozřejmě v exekučním a insolvenčním řízení srážkami postihnout nelze. Podle zákona o sociálních službách příspěvek výslovně nepodléhá výkonu rozhodnutí a nemůže být předmětem dohody o srážkách. Ovšem je-li dlužník osobou pečující o osobu pobírající příspěvek na péči – tzv. poskytovatelem pomoci – a tento příspěvek je mu vyplácen v souladu s jeho účelovým určením jako odměna za péči, podle názoru některých insolvenčních správců ztrácejí tyto peníze charakter sociální služby respektive dávky a stávají se příjmem dlužníka. Je totiž třeba rozlišit, kdy je příspěvek vyplacen tomu, kdo si za něj má zajistit poskytování péče, a kdy je tento příspěvek následně využit jako odměna poskytovatele pomoci. Podá-li předlužený poskytovatel pomoci návrh na oddlužení, má být tento příjem součástí příjmů tvořících základ pro výpočet částky postižitelné v insolvenčním řízení.

Soudní praxe však v této otázce není jednotná. Například podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z roku 2022 příspěvek na péči neztrácí charakter příspěvku na péči ani vyplacením poskytovateli pomoci a zůstává stále nepostižitelný. Jiné rozhodnutí téhož soudu z roku 2009 naproti tom uvádí, že „je-li příspěvek vyplácen příjemcem příspěvku tomu, kdo o osobu oprávněnou pečuje, nejde již o příjem osoby oprávněné, ale osoby, která poskytuje péči. Vyplatí-li osoba oprávněná v souladu se svou zákonnou povinností příspěvek osobě, která o ni pečuje, jde o příjem této pečující osoby, která již není tímto způsobem chráněna. Příjem osoby, která péči zajišťuje, již není účelově vázán a podléhá výkonu rozhodnutí, je proto možné jeho použití k plnění splátkového kalendáře v oddlužení.“ A teď babo raď. Pro právní jistotu těch, kterých se to týká, by bylo třeba, aby o tom jednoznačně rozhodl vyšší soud.

Příspěvek na péči také logicky nelze započítat jako příjem při stanovení výživného. Podle analýzy ministerstva spravedlnosti se však zvláštní nedotknutelné postavení příjemce příspěvku na péči automaticky nevztahuje na poskytovatele pomoci. Na odměnu poskytovatele pomoci lze nahlížet jako na příjem a lze tedy z něho určit i výživné. Soud musí vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem. Jsou situace, kdy se na péči podílí více poskytovatelů pomoci (např. kombinace pečujícího z řad rodiny a pečovatelská služba) a příspěvek je rozdělen. V takovém případě je samozřejmě možné za příjem pro účely výživného považovat jen takovou částku, která odpovídá reálně vyplacené odměně za péči. Soud by měl dbát také na to, zda se jedná skutečně o celoroční každoměsíční příjem, protože v souvislosti s dočasnou změnou péče, například při hospitalizaci osoby se zdravotním postižením, nemusí být příspěvek příjemci vyplacen a odměna z něj tak nebude vyplacena poskytovateli pomoci.

Jasně mluví jen zákon o daních z příjmů. Od daně je osvobozen příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči, do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace podle zákona upravujícího sociální služby; jde-li však o péči o jinou osobu než osobu blízkou, je od daně měsíčně osvobozena v úhrnu maximálně částka do výše příspěvku pro osobu se IV. stupněm závislosti. To se v praxi týká situace, kdy poskytovatel pomoci pečuje o více než jednoho příjemce příspěvku.

Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová